Výpisky z Anydeníku… aneb cesta do hlubin vnitřního lékařství

internaNejspíš to taky znáte, ty ustavičné, urputné otázky všech kolem, co že to konktrétně budete v budoucnu dělat. Což o to, tato otázka se pochopitelně nabízí, ovšem odpověď na ni bývá již méně zřejmá. V tázaném budí jakousi další z mnoha vln pocitu malosti, kterých si každý na medicíně užije do sytosti. Je to přece jen už trochu vážnější rozhodnutí, než co si večer vzít na tematickou párty, ba dokonce kolikátého se zapsat na zkoušku, aby se do té doby alespoň částečně dalo zvládnout příslušné učivo. Nejtěžší ale na celém tom rozhodování, je nejspíš nepříjemná nepřímá úměra – čím více člověk proniká do tajů medicíny, tím se mu výběr možných oborů tak zužuje, až nakonec vlastně zjistí, že medicínu vůbec dělat nechce. Nebo jste dosud nevypozorovali vzájemnou podobnost slastných pocitů po každé zkoušce –„Uf, tohle už v životě nechci vidět!“?

                Abych tedy trochu nastínila počátek své cesty. Vzpomínám si na neskutečné blaho, které mě zalilo, když jsem zabouchla dveře za ústavem Normální anatomie s vědomím, že teď už se jim můžu vyhýbat velkým obloukem. Spleť všech těch potrhaných artérií a větévek nervů, která zůstala na mé „povedené“ kadaverózní tváři, mi vnesla do mého budoucího kariérního postupu motto „hlavně ne chirurgii!“ Až po letech, jakmile jsem více poznala jisté pány chirurgy, jejich vtipné vyjadřování, kolegiální přístup a hlavně bleskově jasný pohled na celou medicínu, pochopila jsem, jak mé intuitivní rozhodnutí bylo prozíravé. 🙂

                Říci „ne“ místo „ano“ bývá zpravidla jednodušší. Nicméně přišly klinické obory a na zkouškách se začali examinátoři mimo jiné tázat i na mou profesní budoucnost. Tady si už člověk nevystačí s laxní odpovědí „Nevím, však je ještě čas!“, se kterou vždycky odbude své blízké. „Nevím“ nebývá pro zkoušejícího zrovna uspokojivá odpověď, to zjistil každý z nás již v dobách svého studijního zrodu. A jelikož jsem byla ve zkouškovém „vaření z vody“ velice protřelá, tak jsem jednou při zkoušení z dermatovenerologie plácla, že budu dělat internu, minimálně to vypadalo od celého toho makulopapulózního exantému dost odlišně. Zcela vychytrale jsem to se stejným úspěchem aplikovala i na gynekologii a očním. A vzhledem k tomu, že mi medicína úplně vzala veškeré zbytky kreativního myšlení, dovedla jsem svůj impulzivní výplod fantazie k dokonalosti. 🙂 Tak začala moje cesta do záhuby…

                 Jednoho dne jsem se ocitla ve své vysněné okresní nemocnici, kde se měla splnit má idea získání všeobecného přehledu, abych vstoupila do tajů „té pravé medicíny“. Ani ve snu mě nenapadlo (a to mívám velice originální sny 🙂 ), jak mě to „tajuplno“ rychle pohltí. První tři dny v práci byly vskutku plné spousty pouček, telefonátů, dekurzů, lékařských zpráv, v tiskárně zaseknutých papírů, a hlavně originálních vtipů nemocničního informačního systému. Takhle však ona krátká tragikomická novela skončila. Její druhý díl, jak to tak všeobecně bývá, byl už méně povedený – stala se z něj „zřejměprázdná“ tragédie…

                Nejenže vtipy nemocničního informačního systému přestaly být pro jejich věčné opakování vtipné a papíry s propouštěcími zprávami se v tiskárně ještě více zasekávaly, ale začaly mě ubíjet i mnohem prostší věci. Měla jsem na kontě 3 dny praxe, 15 pacientů a povinnost mít o všech dokonalé záznamy v těch zadrhávajících se papírech. Že by bylo dobré je vyléčit, jsem chápala jenom jako dobrý bonus. Ale situacím, kdy vás po ránu šokuje sestřička, kolik má pacientovi píchnout jednotek inzulinu, když jeho aktuální hodnota glykemie je 18, nějak čelit musíte. Nemáte ani čas si rozmyslet, jaký zaujmete postoj, zda řeknete své oblíbené „nevím“ nebo se budete snažit to v krátkém časovém intervalu někde zjistit. Říci „nevím“ znamená ztrátu respektu na dlouhou dobu. A jak pak přežít práci na interně, když vaše slovo nebere nikdo z vašich podřízených vážně?! I kdybyste pracovali sebelíp, nemáte nikdy šanci dosáhnout dobrých výsledků. Proto jsem zvolila strategii sice o nic méně hloupou a nenápadnou, ale mému svědomí obhajitelnou – říci „moment!“ a urychleně zkusit sehnat radu od někoho z kolegů s o pár měsíců delší praxí. Kdyby aspoň byl někdo takový vždy dostupný…

                A tak plynuly dny strávené od tmy do tmy za nemocničními zdmi. Ani si neuvědomíte, jak rychle se naučíte odhadovat dávkování léků (miligramy na kg tělesné hmotnosti popisované v knihách jsou vám naprosto ukradené) :-). Pomalu nabýváte jistotu, protože když už nic, aspoň umíte správně vypisovat žádanky a víte, jaké je číslo na informatiky. Žasnete, kolik je schopen lidský organismus vydržet, ale zároveň si pomalu, ale jistě plníte vlastní hřbitov. Brzy pochopíte, že kolegové z jiných oddělení na vás už z principu milí být nemůžou. Jak by taky mohli, když po nich chcete, aby opustili své vyhřáté místečko na lékařském pokoji a udělali pro vás konzilium. Ochotně budete ustavičně dokola poučovat stařečky o hierarchii nemocničního personálu, že doktoři jsou ti v bílém, sestřičky v zeleném a sanitáři ve žlutém, a s úsměvem pozorovat, jak pokaždé znovu a znovu žasnou nad důmyslností tohoto systému. Naučíte se vysvětlovat sestrám, že pacient tu infuzi opravdu potřebuje, i když dost pije a nemá žádné žíly… 🙂

                A tak bych mohla ve výčtu, čím vás interna (nejen) intelektuálně obohatí pokračovat. Každopádně vás bude hřát větší vrstva podkožního tuku, protože čokolád a bonboniér určitě dostanete dost. 🙂 A úsměvy a hlášky devadesátiletých babiček, kterými vás budou zásobovat, poté co se vám po sté omluví za to, že si vás pletou se sestřičkami, protože jste všechny „takový mladinký děvčátka“,taky nejsou k zahození, viz.: „Paní doktorko, nepropouštějte paní vedle domů, mě je s ní tak dobře, ona je taková veselá…“

P.S.: Celý tento článek byl napsán za účelem pobavení a mírného pozvednutí se z denního stereotypu, narážky v něm slouží k pozvednutí mysli, nikoli ke kritice. 🙂

Anežka Vychodilová

Vysvětlivky:

Anydeník = zbrusu nový boom mezi tiskovinami, pojednávající o zcela neaktuálních společenských problémech; publicisticky i stylisticky zcela nevyhraněný s lehce bulvárním nádechem; těžká konkurence deníku Metro

Zřejměprázdný = neologismus; antonymum ke slovu tajuplný

Makulopapulózní exantém = univerzální vyrážka; kdo není dermatolog, tak stejně makulu (=flek na kůži) od papuly (=vystouplý flek na kůži) nepozná  🙂

6453 Total Views 1 Views Today

komentáře 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *