Stáž v prosluněném Řecku

Mapa ŘeckaPo celý život je jedním z mých koníčků cestování. Když jsem zjistil, že je možnost vyjet na zahraniční lékařskou stáž s IFMSA, tak jsem to pojal jako výzvu spojit příjemné s užitečným. Řecko patřilo mezi mé favority hned z mnoha důvodů. Několikrát jsem tuto zemi navštívil jako turista, nadchly mě především antické památky, krásné pláže, čisté moře, ale hlavně příjemní a pohostinní lidé. Stáž mi pak dávala možnost poznat jejich zdravotnictví a také příležitost zařadit se na chvilku do běžného života Řeků.

             Na stáž jsem vyjel po třetím ročníku, kdy jsem měl pouze teoretické medicínské znalosti a věřil jsem, že se mi je podaří vyzkoušet v praxi. Spousta lidí mě varovala, že v důsledku krize to tam nebude jednoduché, a že určitě bude zdravotnictví na špatné úrovni. Na jedné straně jsem měl trochu obavu, chtěl jsem se však přesvědčit na vlastní oči.

           Dva měsíce před stáží jsem se dozvěděl, že budu pracovat na oddělení gynekologie a porodnictví v Soluni. Potom se Řekové odmlčeli. Jediné informace, které jsme dostávali, byly nabídky výletů. Na ostatní důležité dotazy ohledně ubytování a průběhu stáže v nemocnici reagovali větou, že se brzo vše dozvíme v rozsáhlé informační příručce. Byl jsem už pěkně nervózní, ale na dotazy nikdo neodpovídal. Podrobné informace přišly tři dny před odletem. Přidělená kontaktní osoba, která mě měla čekat na letišti a dovést do nemocnice, mi napsala, že mě pouze vyzvedne na letišti, řekne mi vše potřebné, ale víc času už nemá, protože musí dodělat státnice.

           nábřeží Soluň Cestou na letiště do Vídně mi pak přišla zpráva, že mě nemůže čekat, ale zařídí někoho jiného. No, neviděl jsem v tom žádný problém. Po příletu do Soluně mě přivítal optimisticky naladěný Řek. Dovezl mě na ubytování a řekl, že o ničem jiném nic neví. Měl mě jen dopravit z letiště a poté odešel pryč. Zůstal jsem na pokoji sám a přemýšlel, jak se dostanu druhý den do nemocnice. Snažil jsem se kontaktovat všechna uvedená čísla na HelMSIC, ale byla nedostupná. Naštěstí se odpoledne z nemocnice vrátili stážisté, kteří přijeli o den dřív, a domluvili jsme se, že ráno pojedeme spolu. Zjistil jsem, že uvedené číslo na hlavní rezidentku neexistuje. Svou kontaktní osobu jsem po celou dobu pobytu neviděl vůbec. Ostatní členy HelMSIC pak na Food and Drink Party, a pak až před odjezdem, kdy nám předávali certifikáty. Výlety, které jsme si vybírali před odletem, se nekonaly. Emailem nám nabídli jiné v termínech, kdy se většina z nás nemohla uvolnit z nemocnice. Zdálo se nám to hodně předražené a nedokonale zajištěné. Například: U výletu na Summer Party v Athénách nám v průběhu dopoledne, kdy jsme všichni museli být v nemocnici, napsali, že si máme zajistit do odpoledne jízdenky na vlak do Athén sami přes řecké stránky. To se opravdu stihnout nedalo. Nezbylo nám nic jiného, než se rychle stmelit a organizovat si program na vlastní pěst, což se nám dařilo. 🙂

            Nyní pár vět k ubytování. Bydleli jsme na jiné adrese a v jinak vybavených apartmánech, než byly uvedené v informační příručce. Bylo to několik bytů a v každém z nich byly dva malé dvoulůžkové pokoje, kuchyňka a sociální zařízení. Výbava byla plně dostačující. Sporák, lednička, mikrovlnka, pračka, nádobí… Děsivý pohled byl na sociální zařízení. Malinkatá koupelna obsahovala záchod a v těsné blízkosti sprchu o výšce cca 1,50m. Byl zde zápach a plíseň. Než jsme udělali kompletní deratizaci, pobíhali tu švábi. Při pravidelných úklidech se především nám, Čechům a Slovákům, majitel apartmánu smál, že ještě nikdy v životě neviděl nikoho uklízet tak, jak nás. Ale když jsme si byt uklidili, tak tam bylo docela příjemně a útulně.

            Cesta do nemocnice trvala asi hodinu. Starý, rozhrkaný autobus bez klimatizace vyjížděl k nemocnici z posledních sil. Únavnou cestu jsme si zpestřovali učením se zastávek nazpaměť- docela jsme se u toho pobavili. 🙂 První den jsem na oddělení gynekologie přišel sám. Personál byl zmatený, nikdo o mně nevěděl. Asi po hodině přišel nějaký doktor a vzal mě hned na operační sál. Přidělil mi druhou asistenci. Byl moc fajn, vysvětlil mi spoustu věcí, všechno bylo pro mě úplně nové, protože po třetím ročníku jsem o gynekologii skoro nic nevěděl. Druhý den nastoupili další stážisté, a to už jsme se museli rozdělit, abychom se vystřídali. Na sále mě to vždycky moc bavilo. Nechali mě asistovat u porodů císařským řezem, viděl jsem i porod dvojčat. Chodil jsem se dívat, a také jsem měl možnost asistovat u hysterektomií a dalších gynekologických zákroků. Měli jsme možnost navštívit i kliniku reprodukční medicíny, kde to bylo velmi zajímavé. Práce na ambulanci a účast na vizitách byla poměrně zbytečná, protože vše probíhalo pouze v řečtině. Samozřejmě byly dny, kdy na nás neměli čas a měli jsme pocit, že překážíme. Když se na to dívám zpětně musím říct, že na to, že jsem přijel jako třeťák s teoretickými znalostmi, mi ta stáž dala hodně. Trochu mě mrzelo, že jsem nebyl přidělen na jiné oddělení, protože tam měli lepší podmínky. Co se týče mého celkového dojmu z nemocnice v Soluni, tak musím říct, že prognóza lidí, kteří mě varovali, se nevyplnila. 🙂 Nemocnice byla téměř nová, moderně vybavená, při vstupu jsem měl pocit, že jsem spíš v luxusním hotelu než v nemocnici. Všude bylo čisto a vládl tam takový typický řecký styl života. Lidově řečeno- prostě klídek. Tuto pohodu respektovali dokonce i pacienti, hodina sem, hodina tam, hlavně v klidu, nikam nespěchám… 🙂

            V nemocnici jsme měli zajištěné obědy. V moderní jídelně jsme si mohli v poledne vybrat asi ze sedmi druhů typicky řeckého jídla bohatého především na zeleninu. Hlavní jídlo, vždy salát, výborné dezerty a čerstvé ovocem. Každý den jsme měli možnost ochutnat něco nového. V ceně stáže jsme měli domluveny pouze obědy, ale v kuchyni nám první den řekli, že můžeme chodit zdarma i na snídaně. 🙂

            White Tower - ThessalonikiPo návratu z nemocnice jsme chodili společně poznávat město. Soluň (Thessaloniki) je město s širokým spektrem možností, jak strávit volný čas. Je to především studentské město, proto je zde spousta barů a taveren, ale na své si přijdou i fanoušci historie, pro které je zde mnoho historických monumentů a muzeí. Za vidění určitě stojí nábřeží od White Tower k nádhernému přístavu. Nejbližší pláž se nachází asi 60 minut od centra a pohodlně se k ní dostanete městskou hromadnou dopravou. Nedaleko našeho apartmánu bylo několik minimarketů, restaurací, kaváren a fastfoodů.  Na večeře jsme chodili do restaurací, případně na pizzu nebo na výborné palačinky do fastfoodu. Vzhledem k poměrně nízkým cenám, příjemnému personálu restaurací a výborné řecké kuchyni, nám přišlo zbytečné vařit si na apartmánu. Ušetřený čas jsme trávili povídáním a jinými příjemnými aktivitami. K večernímu programu se k nám občas přidal majitel ubytovny. Když jsme se blíže seznámili a on zjistil, jak jsme dopadli s výlety, nabídl nám odvoz nebo půjčení aut. Rádi jsme jeho nabídky využili. 🙂

            První víkend nás odvezl do vesničky u moře kousek od Soluně. Navštívili jsme kamarády jedné ze stážistek. Přes den jsme se koupali v moři, večer na zahradě grilovali, hráli na kytaru a zpívali. Příjemný relax.

          Chalkidiki  Druhý víkend jsme si půjčili auta a naplánovali výlet na Chalkidiki. Ubytovali jsme se v kempu, kde jsme spali ve stanu. Na osobu jsme zaplatili cca 7 Eur. Víkend jsme strávili koupáním v moři, popíjením frappé a vycházkou po nejkrásnější pláži poloostrova.

           

.

Thassos - plážTřetí víkend jsme se vypravili na ostrov Thassos. Měli jsme trochu problém s autem, ale nakonec jsme to zvládli. Cesta byla zpestřená plavbou na trajektu. Ubytovaní jsme byli opět v kempu ve stanech zase za levnou cenu. Výborně jsme se zde pobavili na řecké taneční party.

         

.

  Meteora Trošku horor byl poslední výlet na poměrně vzdálené Meteory (kláštery na skalách), který jsem absolvoval poslední den před odletem domů. Je pravda, že jsem váhal, jestli mám vůbec jet. Kamarádi mě přesvědčili, že se zcela určitě do večera vrátíme a oni chtějí strávit poslední den se mnou. Vzhledem k tomu, že po předchozím výletě auto skončilo v servisu, tak jsme museli jet autobusem. Podle jízdního řádu měly všechny přestupy klapnout. Tak nějak jsme ale zapomněli, že jsme v Řecku… 🙂 Přesnost se prostě neřeší. Ze Soluně do Trikaly, kde jsme měli přestupovat, jsme přijeli bez problémů. Následný autobus jel až za dvě hodiny. Po příjezdu na Meteory nám bylo sděleno řidičem, že dolů jede za deset minut a nic jiného už dnes nejede. Nezbylo nám než doufat, že cestu dolů zvládneme pěšky. Prohlédli jsme si kláštery- opravdu nádhera! Stálo to za to. 🙂 Věřili jsme, že šest kilometrů dolů z kopce není problém. No, realita byla jiná. Ve 45°C, pustinou bez stínu to byl zápřah. Když jsme se doplazili dolů, plánovaný autobus právě odjížděl. Následný nejel (nikdo nebyl schopný vysvětlit proč), tak jsme se modlili, že snad pojede alespoň poslední, v osm hodin večer. Už mi bylo docela úzko, protože jsme byli vzdáleni od Soluně asi 300 kilometrů a já ráno odlétal. Naštěstí autobus přijel. Řidič nás však nechtěl vzít, že nemáme na lístku naražené místenky. To už jsme byli na infarkt všichni. Potom nás naložil jedině proto, že měl poloprázdný autobus. Do Soluně jsme se nakonec vrátili v pořádku, i když až těsně před půlnocí.

            S odstupem času musím říct, že stáž byla super. Na špatné věci člověk úplně zapomene a zůstanou jenom ty pěkné vzpomínky. Myslím, že jsem se zdokonalil v angličtině, získal spoustu nových přátel, poznal zvyky a obyčejný život v Řecku a samozřejmě i nějaké ty zkušenosti v medicíně. Co říci na závěr? Snad jen: „Stálo to za to!“ 🙂

Michal Janák

3970 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *