Norsko – země nekonečných dní a nocí

mapa norskaKdyž jsem začala studovat medicínu, svět se mi smrskl vlastně jen na monotónní ležení v knihách a mým největším dobrodružstvím byla cesta do školy a zpět.  Po čtyřech letech mi to nedalo – všichni pořád někam jezdí, tak se taky třeba někam podívám. Hlavně bych se potřebovala naučit anglicky. Je ze mě po téhle stránce fakt neandrtálec. Víc požadavků jsem neměla, na formulář jsem napsala od boku tři Skandinávské země a těšila se, že někam pojedu. Nakonec mi přidělili Norsko. Tehdy vypsali pro celou fakultu celé 2 místa (pozn. jedná se o 1.LF UK v Praze). Měla jsem tedy obrovské štěstí. Zřejmě má touha někam se kouknout byla větší než u ostatních… 🙂

Přistála jsem asi ve 4 odpoledne, dne 10.ledna 2010, v Oslu. Všude už byla samozřejmě tma jako v pytli, sněhu hromady. První dny byly náročné – poprvé sama v cizí zemi, hromada zařizování, miliony kartiček a k tomu všemu jsem nikomu nerozuměla!

Koleje Sogn
Koleje Sogn

K mému překvapení se na mě na každém úřadě usmáli a ochotně mi pomohli. Vše se rozjelo začátkem semestru, který byl celý v duchu gynekologie a pediatrie. Najednou se mé spektrum známých geometrickou řadou rozmnožilo a začal sociální život, kitchen party, výlety, lyžování (v Oslu vede jedna dráha metra až ke sjezdovce), bruslení, sáňkování, běžkování po osvětlených trasách… Alkoholu jsem si tam moc neužila – Norsko má v tomto směru jednu výhodnou nevýhodu – všechno je tam třikrát dražší, takže když si člověk nevzal minisukni a nenahodil sexy pohled, tak se moc opít nemohl.

Výuka byla naprosto odlišná té naší a mnohonásobně efektivnější – byl kladen důraz na jednotlivce, takže stáže na odděleních probíhaly v malých skupinkách (1-3 studenti), tím pádem kontakt s pacienty byl každodenní a intenzivní. Lékaři – učitelé, si s námi sedli a rozebírali jednotlivé případy. Vše důkladně vysvětlili a jelikož jejich přístup byl ryze přátelský (např. všichni, včetně profesorů, se oslovovali křestním jménem), byl prostor i pro zajímavou konverzaci, kde se studenti opravdu nebáli zeptat na cokoliv.Zatímco u nás to většinou vypadá tak, že jakmile vyučující ukončí hodinu, někteří už stojí nastartovaní u dveří, aby co nejdřív vypadli (moje zkušenost).

Najednou jsem tak trochu s podivem zjistila, že mě učení baví. Je totiž brán důraz na kvalitu, nikoliv na kvantitu. Dokonce jsem se těšila na kolej, že si přečtu něco nového o pacientech a nemocech, které jsem potkala v nemocnici.  Nikdy by mě nenapadlo, že se budu učit dobrovolně, bez mučení a ještě s radostí. V kamarádském kolektivu to šlo všechno tak nějak líp. Dokonce se mi stalo, že když jsem šla po oddělení, uslyšela jsem za sebou cupitání – to za mnou přes celou chodbu běžela jedna z doktorek, aby mě prostě pozdravila a řekla, že písemky dopadly dobře. 😉

DIGITAL CAMERADIGITAL CAMERADIGITAL CAMERA

nemocnice Rikshospitalet

Abych řekla pravdu, Norové nejsou vůbec asociálové a studení čumáci – na moji otázku „Proč se o Norech říká, že jsou chladní?“ mi jedna Norka odpověděla: „A divíš se? Představ si, že je -20 °C, fouká vítr, nevíš, co bys na sebe oblíkla a ty  chceš ještě komunikovat?“  Pochopila jsem.Vlastně jsou mi Norové velmi sympatičtí – milí, usměvaví, nadšení a pozitivní lidé, co umí zachovat chladnou hlavu, jen tak něco je nezaskočí a nenaštve, nerozčilují se a třeba nepředbíhají ve frontách. Taky nekradou, jelikož to nemají zapotřebí, takže ani v davu není potřeba si své věci hlídat. A jsou to také lidé důvěřiví – co řeknete, to je pravda. 

Jinou krásnou vlastností je to, že se navzájem respektují, takže všichni jsou zdravě sebevědomí a nikdo na vás nepohlíží jako na méněcenného cizince (zvláště pokud jste ze zemí, jako je ta naše). Každý na Českou Republiku reaguje – znám Prahu (ne Prague!). Skoro každý Nor tam byl a líbilo se mu tam. Tato příjemná naivita a pohoda přešla po půl roce i na mě a bylo mi velmi příjemně. A vlastně si ji pěstuju doteď.

Kromě norského národa jsem se seznámila se studenty a jejich zvyky ze všech koutů světa – Ameriky, Austrálie, Skotska, Singapuru, Argentiny, Turecka, Kanady, Mexika, Francie, Německa, Ruska a Španělska. Australané a Skoti měli tak příšerný dialekt, že jsem si nebyla jistá, zda na mě vůbec mluví anglicky. Pár měsíců jsem holt byla za blbce, ale trpělivost své plody přinesla a u filmů už i díky tomu nejsem závislá na titulcích.

Jaro se samozřejmě trochu zdrželo a ještě na prvního máje se trhla hrozná chumelenice. Nakonec jsme se sluníčka a tepla dočkali, dny se prodlužovaly obrovskou rychlostí, tráva rostla před očima a v noci přestala být tma. Jen se na 3 hodinky sešeřilo. Asi týden mi hlava nebrala, že jako v noci fakt tma nebude. Pak jsem si zvykla, a když se občas hodně oslavovalo, tak jsem si ani nevšimla, že noc už proběhla. V létě bylo dokonce takové vedro, že jsme měli tu čest se vykoupat v Oslofjordu a nemít při tom na nose rampouch.  Celodenní sluníčko mě samozřejmě vylákalo z města ven.

Cestování a doprava je v Norsku sice nekonečný příběh, ale všechny mé výlety stály za to – pohled z 600m vysoké skály Preikestolen do temně modrého fjordu, který objímala nádherně zelená příroda, která vesele doplňovala blankytně modrou oblohu, stál fakt za to. Opravdu to byla výška! Taky jsme si udělali tripík na ledovec Jostedalsbreen – největší pevninský evropský ledovec. Nikdy jsem na žádném jiném nebyla, takže mám hromadu zážitků z ledovce, který pod svou vlastní tíhou odspodu odtával a odtékal jako azurově modrý ledový potůček, v kterém se sice koupat nedalo, ale my jsme to prostě vyzkoušet museli. Samozřejmě mi to nedalo a navštívila jsem i sousední Švédsko – Stockholm, „Benátky severu“, je opravdu poskládán z malých ostrůvků, a kam člověk dohlédl, tam byla voda.

DIGITAL CAMERAPreikestolenStockholm

Půl roku utekl jako voda a v červenci jsem musela zase zpět. Přijela jsem do ciziny jako zmatená včelka, co doufala, že se možná naučí anglicky. Odjížděla jsem jako pozitivně nabité sluníčko, plné zážitků, zvědavosti, chuti poznávat zase něco nového a zkušeností, schopné se samo o sebe postarat, mající radost nejen z učení, ale i z celého života. Vlastně jsem v Norsku poprvé pocítila, že žiju.Holmenkolen- skokanský můstek v Oslu

…a vlastně jsem se naučila anglicky. 🙂

 

.

Zdraví dnes již „MUDr.“ Janda Dřímalová a rozhodně každou zahraniční stáž vřele doporučuje. 🙂

4811 Total Views 2 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *