Kuvajtské dobrodružství

Když jsem se před pár lety přihlásil do IFMSA, vůbec jsem nečekal, že někdy využiju možnosti vyjet přes tuto organizaci někam na zahraniční stáž. Za účast na projektech v IFMSA se dostávají body, které se přičítají k bodům z jazykového testu, a tak jsou využity k rozřazení zájemců o stáže. Já jsem je ale nikdy neměl v plánu využít
a spokojeně se bez většího povyku zapojovat do výuky sexuální výchovy. Příležitost ale dělá medika.

Postupně se mi nápad, že bych někam jel, začal zdát docela dobrý a definitivně jsem se rozhodl po MediCafé s Martinou Žižlavskou, která vykládala o své stáži v Ghaně: Pojedu.

Nakonec jsem dostal příležitost letět do Kuvajtu, což byla asi pátá země na mém seznamu. Přítelkyně mě přesvědčovala, abych si tam psal deník a každý den jí posílal novinky, a mně to nakonec přišlo jako opravdu dobrý nápad – rozhodl jsem se ho psát nejen pro ni, ale i pro rodiče nebo kamarády, ale taky pro sebe (abych si ho mohl
po nějaké době přečíst a vzpomenout si, jaké to vlastně bylo). Část z toho deníku si tady teď můžete přečíst, i když z něho budou chybět některé části (buď jako relativně soukromé nebo celkem nepodstatné). Prostě celá verze je strašně dlouhá.

Rád bych ještě trochu shrnul, jaký vlastně Kuvajt je a jaký jsem z něj měl dojem. Kuvajt leží na Arabském poloostrově mezi Irákem a Saudskou Arábií a otevírá se do Perského zálivu. Je to země, která je opravdu malá (rozlohou se dá připodobnit zhruba k Moravě a Slezsku dohromady). I tak je většina tvořená pouští, kde rostou hlavně ropné vrty (díky ropě je Kuvajt taky strašně bohatý). A tak je tvořen s trochou nadsázky vlastně jediným městem a tím je Kuwait City. Celý má zhruba 4 miliony obyvatel, z čehož jenom milion jsou Kuvajťani. Dostat Kuvajtské občanství jako cizinec můžete vlastně pouze jediným způsobem: jste žena a vezmete si Kuvajťana. Občané mají tendenci počet nezvyšovat zřejmě hlavně kvůli tomu, že je vůči nim stát velmi, velmi štědrý
a díky svému ropnému bohatství si může dovolit od Kuvajťanů nevybírat žádné daně, pojištění, prostě nic. Naopak stát platí občanům.

Tato informace se promítala i do mojí volby, respektive pořadí zemí, do kterých jsem chtěl jet. Můj názor je takový, že existuje několik os, podle kterých se dá řídit. Když jsem je potom hodnotil zpětně po návratu domů, došel jsem k tomu, že Kuvajt byl
pro mě úžasnou volbou.

První osa je ta medicínská, která zřejmě taky souvisí s tím, jak je země bohatá – jednoduše pokud budu chtít opravdu reálně něco dělat, můžu si zvolit krajinu, která je málo rozvinutá a má málo vybavení a doktorů, kteří jsou rádi za každou pomocnou ruku. Kuvajt je zase na opačné straně a upřímně, nevěděl jsem úplně, co od toho mám čekat. Budou mít super drahé vybavení? Uvidím něco speciálního? Pustí mě vůbec k něčemu? Nakonec musím konstatovat, že činnost chirurga v Kuvajtu a v České Republice je (pokud si odmyslím pár organizačních rozdílů a toho podstatného rozdílu ve zdravotním pojištění hrazeném státem) úplně stejná. I když k asistenci jsem se dostal tak v polovičním množství jako u nás.

Vchod do nemocnice Mubarak Al Kabir

Druhá osa je ta turistická – jednoduše jestli je pro mě ta která země zajímavá. Je to přece jenom možnost dostat se někam do světa a možná by byla škoda tuto příležitost vyplývat tím, že pojedu na stáž třeba do Slovinska, kam se můžu jet podívat kdykoliv. Musím říct, že Kuvajt není nějak extra turisticky zajímavá země
a nesnaží se tuto situaci nějak zásadně měnit. Jet tam v létě je čirá sebevražda a nikam se ve dne chodit nedá. Ale
i v ostatních ročních obdobích se dají turisticky zajímavé cíle zvládnout do jednoho týdne. Jednoduše je to město uprostřed pouště a taky Islám je tady všudypřítomný, takže hospodu tady v noci opravdu nenajdete. Hodně času můžete strávit v obrovských nákupních střediscích nebo v kavárnách a restauracích. Kuvajt ale samozřejmě není nudný, dá se tam dělat a zažít spousta věcí, jenom je třeba počítat s tím, že v létě z města prostě neuniknete.

Třetí osa mi došla po návratu a souvisí vlastně trochu s tou druhou. Je to dostupnost země jako takové pro normálního člověka. Kuvajt sice nemá spoustu památek nebo zajímavou přírodu, ale má v sobě něco specifického, co je úžasné zažít. Už se do Kuvajtu asi nikdy nepodívám, protože jednoduše navštívit tuto zemi je strašně drahé. Potraviny v supermarketu sice v přepočtu na koruny stojí úplně stejně jako u nás, ale třeba právě restaurace nebo hotely jsou strašně drahé (a letět do Kuvajtu bez zajištěného hotelu se nedá, protože vám nedají visum – prostě musíte mít někde zajištěné bydlení).

bratr J.D., Francesca, Alecsandra, já, Qamar, Han, Melania a Fares v Othman muzeu.

V tomto bodě je IFMSA stáž jedinečná a vím, že bych se podle ní řídil i příště. Kdybych totiž nekupoval suvenýry nebo nešel třeba na Kuwait Towers, do muzea nebo občas do restaurace, tak bych neutratil vůbec nic. Dostal jsem tak vlastně možnost žít v úplně cizí zemi celý měsíc jenom za cenu letenky.

 

2.8.17
Dnes ráno jsem se probudil v Kuvajtu a to jsem ještě včera vstával ve své posteli.
Předevčírem jsem večer dokončoval balení – a to byl hrozný zážitek. Pořád jsem myslel na to, že sem jedu vlastně na měsíc a měl jsem pocit, že mi něco chybí. Postupně jsem tiskl další a další dokumenty, nakupoval nová trička, sandály, kalhoty do nemocnice… A do toho můj taťka stresoval, že už jsem měl být dávno sbalený a že všechno strašně spěchá. V noci jsem mu potom během balení musel připomenout, že už jsem dospělý a že jsem se balil několikrát a věci do kufru si zvládnu naskládat a že může jít spát.
Včera ráno jsme vyrazili na Vídeňské letiště. Taťka byl zase nervózní, abychom to všechno stihli, což jsem ale už v této chvíli chápal, protože nás pořád zdržovaly nějaké kombajny, traktory nebo autoškoly. Cesta z parkoviště vídeňského letiště k terminálům není úplně krátká a bylo fakt vedro (33°C – teď už vím, že to byl chládeček).

Po chvilce bloudění po vídeňských terminálech jsme našli ten můj. Kromě nápisu Kuwait Airways nad přepážkou to šlo poznat ještě podle několika mužů v bílých hábitech čekajících na check-in spolu se svými zahalenými ženami.

Čekal jsem, že až vystoupím z letadla, tak to bude tepelný šok, ale nic mě nemohlo připravit na tuto silnou zkušenost. Venku už byla tma a spadlo na mě 45°C. Najít místo, kde mi udělí visum, bylo podle směrovek nemožné – pomohl mi až Francouz, který zrovna z Kuvajtu odlétal. Když už jsem tam byl, tak jsem zjistil, že to, co by u nás vyřídil jeden člověk na jedné přepážce, se dá v Kuvajtu vyřídit v šesti lidech na pěti přepážkách: Nejdřív mi dejte pas, ukažte mi kopii, v pořádku, vyplňte tento dokument a zajděte si koupit známku z přístroje, který umí používat jenom ten, kdo ho už používal. Potom přejděte k přepážce – tento jiný zvláštní přístroj vydává pořadová čísla, ale to vám neřekneme, protože vám to musí dojít, až vás předběhne 14 lidí, Czech republic očividně najednou nejde najít, protože je to Czechia, což způsobí chvilkový zmatek a dále Vienna je slovo, které tady skoro nikdo nezná, protože pro něj mají nějaký spešl arabský výraz, potom mi dejte tu známku z přístroje, ale zase si ji vezměte zpátky a jděte někam, kam jsem vám neukázal, dejte mi pas a tu zvláštní listinu, vy ještě nemáte razítko? jakto? tak to musíte k téhle přepážce, nechte si oskenovat ukazováček, buch tady máte razítko a ten, kdo to razítko chtěl už mě vlastně nechce, i když všechny přede mnou fotil, tak mě vyfotit nepotřebuje a mám visum.

4.8.17

Na letišti mě potom čekal Yusef (ten tmavý chlapík, se kterým jsem na úvodní fotografii). Ten mě vzal autem a už od začátku do mě hustil nějaké arabské slovíčka a snažil se mě připravit na kulturní šok. Já jsem je ale všechny zapomněl.

Koleje Kuwait University, ve kterých jsme bydleli.

Když jsem se dostal na koleje, dostal jsem pokoj, ve kterém vlastně skoro nefungovala klima a na všem byl povlak prachopísku, který se sem asi dostal přes okna (ale netuším jak, protože otevřít se nedají). Tu noc jsem si už jenom vybalil věci z kufru, ustlal, nastavil budíka na 6:00 a nakonec usnul.

První den toho bylo fakt moc. Z kolejí v Shuweikhu nás do nemocnice Mubarak Al Kabir v Jabryi a zpátky vozí jeden Ind celkem fajn minibusem. Už den předtím, když jsem jel s Yusefem, jsem pochopil, že pravidla silničního provozu v Kuvajtu nějak neplatí. Respektive platí, ale nikdo je nedodržuje možná až na zelenou a červenou na semaforu. Takže řízení je tady trošku dobrodružnější než v Česku. Yusef mi vysvětloval, že i když ví, že má dát při odbočení blinkr, tak ho prostě nedá, protože takhle mu tam stejně vjede někdo jiný, kdo na to hází bobek. V tomhle se projevuje takový arabský machismus.

Po návštěvě jedné kanceláře už jsem utíkal na surgery department a zbytek už probíhal podobně jako chirurgie v Česku. Je tady ale několik rozdílů. Filtr mi přišel chaotický a nemohl jsem nikde najít čisté boty. Jenom u jednoho věšáku byla hromada bot různého stupně špinavosti – některé byly už dost od krve. Potom mi jeden doktor vysvětlil, že tohle jsou ty boty, ze kterých si mám vybrat. No dobře. Sestřičky jsou hlavně Indky a doktoři je drtí víc než v Česku. Taky se s nimi baví anglicky – takže se v různé frekvenci mění angličtina v arabštinu a arabština v angličtinu. Dělá se tady hodně sleeve gastrektomií, protože zdravotní problém číslo jedna v Kuvajtu je obezita (hodně peněz, jídlo je dobré a nikam se nedá chodit pěšky). Doktoři se studentům vcelku dobře věnují, ale chybí mi tady ty minischůdky, na které se dá vylézt a hezky vidět. Takhle si k pacientovi stoupnou dva doktoři a vidím hovno (naštěstí je hodně laparoskopií, takže všechno je na monitoru).

 

 

 

 

 

 

 

Druhý den jsem už byl připravený na nudu. Filip mi totiž řekl, že je čtvrtek něco jako propouštěcí den před víkendem a že se vlastně nic jiného než vizita neděje a že se neoperuje. Vizita byla celkem utrpení – prošli jsme celkem dost pacientů, ale buď probíhala konverzace v arabštině, nebo když už byla anglicky, tak jsem byl moc daleko, abych něco slyšel. Stejně by mi to asi nic nedalo. Tak jsem si řekl, že prostě budu přítomen a budu se snažit všechno vidět a všechno slyšet. Nakonec jsem se dozvěděl, že dole opravdu nějaké operace jsou. A to na malém sále, kde se dělají obřízky – tak jsem se tam vydal, protože jsem se nehodlal jen tak toulat nemocnicí.

A dobře jsem udělal, protože doktor, který tam zrovna byl, mě nechal asistovat. Řekl: „Na tuhle obřízku se podíváš a druhou už si zkusíš a já ti pomůžu.“ Fakt jsem se snažil při té první zachytit úplně všechny informace a zapamatovat si, jak se to celé dělá. Nakonec první řez a stehy, které jsem udělal na živém člověku, byly na předkožce malého chlapečka.

12.8.17

Včera mě začalo bolet v krku a ráno jsem se pak už cítil jako zombie a řekl jsem Hanovi, ať jede sám, a já jsem zůstal v posteli. Další den jsem už do nemocnice jel, ale zase nejel Han, protože ho začalo bolet v krku taky. Večer jsme se ale i tak jeli podívat na Kuwait towers, které vypadají jako koule nabodnuté na tyč a jsou takovou ikonou Kuvajtu. Musím říct, že výhled z nich byl úžasný a všichni jsme se tam museli vyfotit. Výhled je vlastně z té nejvyšší koule jedné věže, do které nás vyvezl výtah. Ta je celá prosklená a kolem dokola jsou stolečky. V jednu chvíli jsem stál na okraji a díval se na město a najednou jsem ucítil, jak se se mnou všechno pohlo a málem jsem se posral. Pak jsem zjistil, že celá koule čas od času začne pomalu rotovat kolem své osy a že to nic není.

Řekl jsem si, že si udělám prodloužený víkend (čtvrtek, pátek, sobota)
a s antibiotikama to vyležím. V sobotu odpoledne už jsem se ale mohl ukousat nudou. Proto jsem vlastně okamžitě souhlasil, když se mě Han zeptal, jestli s ním nechci jít
do nemocnice, že má Fares službu a že bych se tak mohl aspoň podívat na oddělení pediatrie. Potom jsme měli stejně v plánu jít s Faresem pozorovat Perseidy (Fares má totiž dvě důležité věci a to dalekohled a auto, kterým se dá vyjet pryč z města, aby hvězdy byly vidět.

Fares byl super – provedl mě po oddělení a spoustu věcí nám začal vysvětlovat a taky nás něco naučil (třeba jak infuzně doplňovat tekutiny u dehydratovaných dětí). Potom objednal večeři z libanonské restaurace a to bylo na celé návštěvě nemocnice ten den asi to nejlepší. Měli jsme jehněčí kebab s třešňovou omáčkou, s bylinkovou omáčkou, jehněčí žebírka, párečky v omáčce z granátového jablka, hummus s kousky masa, zapečený sýr a rozehřáté chleby naan. Potom jsem si uvědomil, že zatím nejlepší jídlo v Kuvajtu jsem měl právě v nemocnici, v kanclu doktora Farese.

 

 

Pohled na Kuwait Towers zvenku, uvnitř horní koule s Hanem, Alecsandrou a Francescou a pohled na Kuwait City z Kuwait Towers.

14.8.
Další den byl na mém oddělení operační den. Takže jsem naštěstí viděl hned několik operací. Hemoroidektomie byla strašně vtipná, protože sama o sobě trvala asi 1 minutu. Potom ještě anální fistuly, které se ukázaly být análními siny, operace u 18 kluka pro gynekomastii a ještě další laparoskopický žlučník. V překladu: mnohokrát lepší než se nudit na lékařáku.

22.8.17
Ten den byl na sále i chlap, kterému se rozvinula nekrotizující fasciitida v břišní stěně. Už ho tady řešili předchozí den na službě – měl v linii pupku transverzální řez a od něj odpreparovanou kůži z podkožním vazivem na aponeurózu směrem dolů i nahoru. A některé kusy tkáně byly odumřelé nebo prostoupené hnisem. Chystali se na odebrání všech tkání, které jsou odumřelé, a mohl jsem asistovat, ale už bylo pozdě a jel pro nás Ashraf svým turbobusem, takže jsem musel utíkat..

19.8.
Další den jsem se po vizitě šel podívat na sály, protože na našem oddělení nebylo moc věcí na práci. Viděl jsem tam řešení prolapsu rekta – když jsem to potom vykládal Hanovi, tak se mi smál, že tam děláme samé prdele. No a já si uvědomil, že to možná trochu pravda bude.

Odpoledne jsme se šli podívat do Velké mešity Kuvajtu (Grand Mosque). A i když jsme nebyli dopředu domluvení, tak jsme to měli nakonec i s průvodcem. A bylo to fakt zajímavé – mešita je to opravdu velkolepá a asi každému musí vyrazit dech, když poprvé vejde dovnitř. Kromě tohoto hlavního prostoru je tam ještě krytý ochoz (pro ženy) a místnost na normální denní modlení (pro muže). Ve velké hale se prý modlí například při páteční modlitbě, kdy přijde víc lidí (něco jako nedělní mše) nebo při jiných zvláštních příležitostech a svátcích (kdy se tady modlí muži, ženy a děti společně). Ale pouze tak, že muži jsou vepředu a přichází jako první, po nich děti a až potom ženy, které musí odejít zase jako první, aby je muži neviděli. Je to tak prý proto, že ženy to tak chtějí (no jasně). Je to tak, protože při modlitbě se všichni navzájem těsně dotýkají a taky proto, že součástí je předklon do pravého úhlu – tak aby nikoho nevyrušovaly ženské zadky.

Hlavní místnost Velké Mešity, Han jako měřítko.

 

Další den jsem po vizitě šel na sál, protože naše oddělení tam mělo pár pacientů – hlavně toho nebožáka s fasciitidou. Sice se asi dostává trochu pod kontrolu, ale pořád nebyli spokojení s odstraněním nekrotických tkání. Tak jsem se přidal a asistoval a dokonce jsem chvilku disponoval i kauterem.

26.8.17

Večer na mě potom asi dolehly všechny černé čaje, co jsem si tady zatím dal (protože žádný jiný v jídelně nemají) a nemohl jsem vůbec usnout. Taky na mě dopadla určitá samota a představoval jsem si sám sebe v letadle na cestě domů – což není vlastně vůbec složité, protože nad našima kolejema neustále nějaká letadla prolítávají. Takže jsem nakonec spal tak tři hodiny a druhý den jsem jel do nemocnice s určitou dávkou nechuti.

Do nemocnice jsem si s sebou vzal poprvé batoh – v něm jsem měl totiž složky a v těch složkách IFMSA certifikát a Student’s Handbook, které jsem potřeboval podepsat. Bader se ale zatvářil, že mi chce dát ještě nějaký úkol, než to podepíše. A taky dal: že mám odebrat anamnézu a vyšetřit nějakého pacienta, kterého potom v neděli ráno odprezentuju na vizitě. No paráda! Tím mi zajistil zábavu na celý den, protože nejdřív bylo potřeba najít pacienta, který by uměl dostatečně anglicky. Když jsem našel nově přijatou Indku, která má naplánovanou cholecystektomii na neděli, tak odešla na rentgen. A potom zřejmě i na svačinku – tak jsem se dostával trochu do časového presu. Nakonec dorazila, anamnézu jsem odebral a vyšetřil (dozvěděl jsem se, že jsem moc šikovný chlapec a že jí připomínám jejího syna, který taky studuje medicínu – existuje nějaký indický rodič, jehož syn nestuduje medicínu?). Nejtěžší na tom celém ale bylo napsat zprávu do karty – jak se dá přeložit: výstupy hlavových nervů nebolestivé? Plazí středem? Ozvy ostré a ohraničené? Trochu jsem se zapotil, ale s úderem dvanácté jsem kartu odevzdal a utíkal na autobus. A ten den už jsem potom nikam nešel (kromě krátké procházky po kampusu), protože jsem byl strašně unavený.

Druhý den byl naštěstí pátek, takže jsem nikam vstávat nemusel. Zkoušel jsem kontaktovat ostatní, Ahmedovi jsem klepal na dveře, ale nikdo mi neodpověděl. Tak jsem se rozhodl, že si udělám program sám – a bylo to myslím to nejlepší rozhodnutí.

Vyrazil jsem do parku Al Shaheed – to je největší park v Kuvajtu (vlastně takový místní Central Park). Al Shaheed je opravdu nádherný park. Prošel jsem si ho z jednoho konce na druhý a během toho slunce pomalu zapadalo, takže se celý proměňoval. Chtěl jsem ho vidět jak za světla, tak za tmy, a proto jsem se rozhodl jít tam před západem slunce, abych ještě něco viděl a aby už nebylo takové vedro. I tak jsem se cestou ještě dost zapotil. Jestli je Kuwait City oázou civilizace ve vyprahlé poušti, tak Al Shaheed park je oázou zeleně a pořádku uvnitř jinak chaotického, zastavěného a místy dost neutěšeného velkoměsta.

Cestou mi docela vyhládlo a měl jsem pocit, že to horko ze mě vysálo veškerou energii, tak jsem si řekl, že si splním další věc, kterou jsem v Kuvajtu chtěl zkusit. Půjdu do mekáče. Byl jsem totiž zvědavý, jestli bude stejný jako u nás. Cestou jsem prošel obchoďákem, ve kterém jsem narazil na zvláštní atrakci. Několik chlápků tady mělo papoušky: několik ar, korely, amazoňany a jednoho velkého černého kakadu. A dávali je dětem a dospělým na ramena, na ruku nebo na hlavu, aby se s nima vyfotili. Strašně jsem chtěl si vzít jednoho aru nebo toho černého kakadu, ale pak jsem se zamyslel nad jejich obrovským zobákem a řekl jsem si: co když mi třeba uklovne ucho? Nebo prst? A já pak budu muset do nemocnice a nestihnu letadlo – to teda ne. A tak skončil můj příběh o tom, jak jsem se nevyfotil s papouškem.

Park Al Shaheed po setmění.

Mekáč byl prostě mekáčem – jenom trošku víc neutěšeným než u nás. Jedna věc v něm byla ale naprosto surrealistická a to byl výhled na zimní stadion, se kterým sousedil. Normálně od něj byl oddělený plexisklem a já jsem se díval na hřiště na lední hokej a na něm se proháněly děcka na bruslích kolem dokola jako ve vánočním americkém filmu. A já jsem u toho do sebe soukal hamburger s hranolkama.

Potom jsem si prošel za tmy park ještě jednou zpátky. Viděl jsem, že docela nedaleko jsou Kuwait Towers, tak jsem si řekl, že se na ně půjdu ještě naposled podívat. To se mi ale nepovedlo, protože tím směrem žádná cesta pro chodce nevedla a já jsem zabloudil do čtvrti Dasman a v hlavě mi znělo: You are in a wrong neighbourhood. Nakonec se mi ale podařilo aspoň najít obchod, ve kterém jsem si koupil vodu a našel jsem si tam taxíka, který mě zavezl zpátky.

29.8.17

V sobotu jsem jsem chtěl ještě někam jít, protože jsem to bral jako takový poslední normální volný den, kdy můžu ještě něco zažít.  Tak jsme samozřejmě nešli dělat nic jiného než chodit po obchodech. A holky měly tendenci chodit přesně po těch nejdražších a zkoušet si tam různé věci a mně bylo trochu trapně, protože jsem měl na sobě dva dny nošené tričko, černé plavky a adidasky, které už prošly traumatem ze zdejšího prachu a písku. A tak jsme si prohlíželi hodinky nebo boty za několik desítek a stovek tisíc a já jsem chtěl pryč. Pak jsme se naštěstí usadili v cukrárně Haagen Dasz a dali si zmrzku a všechno bylo už o něco lepší.

Khalid se nás pořád ptal, kam chceme jít, ale já jsem fakt netušil, co mu na to mám odpovědět. Pořád jsem opakoval, že bych místo pizzy radši šel ještě na nějaké místní jídlo – a nakonec mé přání bylo vyslyšeno – jeli jsme do kuvajtské restaurace v Mubarakii. Já jsem si samozřejmě objednal pořádné jídlo. Dal jsem si jehněčí s rýží a k tomu ještě hummus, ale když mi to donesli, tak už jsem věděl, že to nemám šanci sníst. Tady opravdu všichni žerou strašné porce. Když jsem se zaplnil až po okraj, tak talíř vypadal vlastně téměř netknutě a já jsem měl nějak potřebu Khalidovi vysvětlit, že jsem se opravdu snažil a že jsem to opravdu jedl a chutnalo mi. A on jenom pokýval hlavou, že tomu rozumí, že tady dávají fakt šlupky, ale že má kamaráda, který takové talíře zvládne dva a možná potom potají spořádá i příbor. Když mi ukázal jeho fotku, tak jsem porozuměl.

Druhý den jsem měl poslední surgery day. Nebylo by na něm vlastně asi jinak nic zajímavého, protože jsem viděl vlastně jenom dvě cholecystektomie. Ale u jedné mě nechal doktor zašít kůži v ráně po trokaru, tak jsem z toho byl nadšený, i když jsem si připadal strašně nemotorný. A u další si mě doktor Osama přidal na WhatsApp, tak asi zůstaneme v kontaktu nebo co. A taky mi řekl, že když je žlučník takový namodralý, tak operace bude lehká – že tomu říká Osama sign. Ale nevím, jestli to myslel jako fakt nebo jako vtip.

Celý pobyt jsem nakonec zdárně uzavřel a dostal i všechny potřebné podpisy. Ashraf mě ráno čekal a zamířil se mnou na letiště, zatímco jsem se snažil přijít na to, jaký to je pro mě pocit opouštět Kuvajt. Byl jsem unavený, protože jsem spal opravdu málo. Taky jsem si vzpomněl na to, jak jsem si v duchu občas představoval, že odlétám pryč. Byl jsem rád, že konečně jedu domů a strašně jsem se těšil. Nenápadně ve mě ale začínal narůstat pocit, že se mi bude opravdu stýskat.

P.S.: Kdybyste chtěli do Kuvajtu jet na stáž nebo třeba jenom tak a měli nějaké dotazy, můžete mě kontaktovat třeba na facebooku a rád vám na otázky odpovím.

Štěpán Šabat

2676 Total Views 3 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *