Jak se žije lékařům v Japonsku…

Japan_mapOdjakživa bylo mým snem podívat se do země vycházejícího slunce. Nejprve jako turista, po nástupu na medicínu jako výměnný student. Možností, jak se dostat do Japonska skrze medicínu, však mnoho není.

Po několika letech marného snažení jsem řekla Japonsku sbohem, když se mi pak najednou v posledním ročníku naskytla možnost měsíčního studijního pobytu v St. Luke’s International Hospital v Tokiu.

.

.

Nemocniční komplex s replikou domu zakladatele Dr. Teuslera Součástí nemocnice je i kostel... Pohled na nemocnici z mrakorapu. Jedna z budov má na střeše zahradu, kde můžou pacienti relaxovat.  St. Luke's Tower. Jsou zde ordinace, obchody, kanceláře a hotel.

O této nemocnici jsem se dozvěděla náhodou od Japonců žijících v České republice. Podle jejich slov se mělo jednat o velmi slavnou nemocnici v samém centru Tokia, ovšem jak slavnou jsem se dozvěděla až po příjezdu do Japonska.

Jedná se totiž o nemocnici, kde se léčil například Paul McCartney či členové japonské císařské rodiny. Všichni lékaři tu hovoří plynně anglicky a mnoho z nich dříve pracovalo v prestižních nemocnicích v USA. Tomu odpovídá i technické zázemí – přestože má hlavní budova jen 500 lůžek, disponuje třemi CT přístroji (jedno 320 řadé, dvě 64 řadé) a čtyřmi MR přístroji (dvě 3 Tesla, dvě 1,5 Tesla). Ve vedlejší budově se pak nachází PET/CT a další CT a MR přístroje… Vzhledem k tomu, že jsem sem jela na radiologii, jsem si tu připadala jak v sedmém nebi.

Protože se nejednalo o výměnný program, nebyl pro nás přichystaný žádný social program ani výlety. Nemocnice v tomhle byla poměrně striktní, pracovní doba pro nás byla od pondělí do pátku od 8:00 do 17:00, volno jsme měli pouze o víkendech. V  Japonsku se ale pracuje „od nevidím do nevidím“,  a tak jsme často na oddělení strávili mnohem delší dobu.

Co se týká výuky, na radiologii jsem měla štěstí na pana prof. Numaguči, který působil více jak 20 let v USA a vyučoval radiologii na několika amerických univerzitách. Nyní je již v důchodu a zajištuje výuku tamních rezidentů. Rozhodl se ukázat mi, jak probíhá výuka v „americkém stylu“, tj. velmi interaktivní výuka, která vyžaduje neustálou pozornost a každodenní přípravu.

Každý den jsem si po příchodu na kolej musela opakovat anatomii a kliniku, abych s ním držela krok. Na každou věc, kterou mě naučil, se totiž namátkově ptal, aby si ověřil, zda látce rozumím a zda dávám pozor. Když jsem něčemu nerozuměla, vysvětloval mi to tak dlouho, dokud jsem to nepochopila. A protože jediný oddych představovala 30 minutová pauza na oběd, jsem za den potřebovala hned několik silných káv. 🙂

Sídlo pivovaru Asahi s olympijskou pochodní, které však nikdo neřekne jinak než "hovínko".  Historické Kjóto...  Hrad v Ósace.  Velká socha buddhy v Kamakuře.

Kromě toho jsme měli i cyklus přednášek o japonském zdravotnictví a úrovni zdravotní péče v Japonsku. Z našeho pohledu je japonské zdravotnictví poměrně drahé, pacienti si musí doplácet 10 – 30% ceny výkonu a jejich doba hospitalizace patří mezi nejdelší na světě. Mají také velmi propracovaný systém preventivních prohlídek, které jsou mnohdy až příliš podrobné (např.  CT plic…)

Pro tyto důkladné prohlídky mají Japonci i speciální výraz „human dock“ (ningen dokku) – tak jako loď jezdí každý rok do doku, kde se podrobní důkladné prohlídce, Japonci každý rok absolvují důkladnou prohlídku v nemocnici.

Co je však ještě zajímavější, Japonci podrobné vyšetření chtějí a endoskopických vyšetření se vehementně dožadují. Když jsem pak japonským lékařům řekla, že u nás pacienti nechtějí chodit na preventivní prohlídky, aby jim tam lékař náhodou něco nenašel, nevěřícně kroutili hlavami. 🙂

Podobných rozdílů ve způsobů myšlení by se dala najít spousta… Nejvíc mě ale asi překvapil jejich životní styl „z extrému do extrému“: na základní a střední škole se žáci učí od rána do noci, aby se dostali na „vysněnou“ prestižní univerzitu… kde si pak čtyři roky nezřízeně užívají života a navazují první vztahy, aby se po tomto krátkém období oddechu zapojili do pracovního procesu a dřeli od rána do noci.

Pracovní doba se tu nedodržuje, takže se většina Japonců dostane domů až po jedenácté hodině večer. Zaměstnanec nemůže opustit pracovní místo dříve jak jeho nadřízený, a to i když má všechnu práci hotovou, tak lze často vidět, jak si podřízený čte noviny nebo brouzdá po internetu a netrpělivě vyhlíží odchod svého šéfa… Pokud je šéf workoholik a zůstává v práci až do půlnoci, zaměstnanec má smůlu…

Japonské školní uniformy.  Zatímco my jsme se mazali opalovacím krémem, Japonky v létě nosily kulicha... Tahle má dokonce i zimní boty.  V Japonsku se spí na zemi...  Jakuzák trsající na Elvise...

Stejná situace panuje i ve zdravotnictví, studenti dřou od rána do noci, aby složili nesmírně náročné příjímací zkoušky, potom se ale vesměs celou lékařskou fakultu věnují spíše soukromým aktivitám, v posledním ročníku pak ale musí všechno dohnat samostudiem, aby složili náročné státní zkoušky, a po nástupu do zaměstnání mají přesčasy i 100h týdně.

Veřejnost doktory oslovuje „mistře“ (sensei), a chová k nim nezměrnou úctu. Možná i právě proto od nich očekává, že budou umět léčit úplně všechno nehledě na specializaci. Nahrává k tomu i japonský systém primární péče – nemají tu praktické lékaře jak známe my, pacienti chodí rovnou ke specialistům nebo do nemocnic, takže každý doktor tu léčí i běžné nemoci.

Zajímavé také je, že lékař si tu může otevřít jakoukoliv soukromou praxi kromě anesteziologické, tj. i takový ortopéd si může otevřít pediatrickou nebo všeobecnou praxi, pokud se na to cítí. Průměrný soukromý lékař tu má 2,5 specializace… Což mi přijde naprosto nepochopitelné a neuvěřitelné…

Možná je to kvůli tomu, že v Japonsku mají akutní nedostatek lékařů, v přepočtu na obyvatele jich mají zhruba dvakrát méně než v České republice. Poptávku navíc nemůžou doplnit ze zahraničí kvůli velmi přísné imigrační politice – cizí doktor musí složit jazykový certifikát a rozdílovou zkoušku v japonštině, což je pro drtivou většinu cizinců nepřekonatelná bariéra. Japonci nepoužívají pro odborné termíny latinu, ale znakové písmo.

Muzikál Rebelové se zde prodává pod názvem Praha. Pro ty, co film neviděli: film se odehrává kdesi za Prahou, orloj ani jiné pražské památky zde neuvidíte.  V japonské televizi jsem zahlédla Viral Brothers... a také reportáž o Kutné Hoře... Skleněné pilníky na nehty z České republiky.

A jak Japonci vnímají Českou republiku?

Česká republika tu má velmi dobré jméno, téměř každý zná Antonína Dvořáka, Alfonse Muchu, Martinu Navrátilovou, Petru Kvitovou a Tomáše Berdycha. V Japonsku dlouhou dobu působil i český hráč sumo Pavel Bojar (pod jménem Takanojama Šuntaró), který se tu těšil nesmírné oblibě. A Japonci jsou mimojiné největším odběratelem českého chmele.

Hodně doktorů v nemocnici bylo v Česku na dovolené a někteří dokonce několikrát. Původní budovu St. Luke’s International Hospital navrhl český architekt a ke svému velkému překvapení jsem v nemocnici potkala i jednu sestřičku, která studovala češtinu na Tokijské univerzitě cizích jazyků…

– Alena

15421 Total Views 2 Views Today

komentáře 2

  1. Dobrý den či ahoj,
    mám veliký dotaz, všude na webu je, že Japonsko není dobrý místo na práci pro cizince, ale všechno se týká manuální práce nebo práce s počítači.
    Já osobně studuji Radiologického asistenta a moc rád bych si udělal i Ing. v managmentu. Ale hlavní dotaz je, zda jako Radiologický asistent je potřeba i v Japonsku? Nebo jestli máte nějaký kontakt na nějakého radiol. asistenta v Japonsku, který umí trošičku anglicky? Sice sám se učím japonsky, ale není to moc.
    Mockrát děkuji a přeji Vám úspěšnou kariéru Radiologa.
    S pozdravem Zolák Anton

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *