IFMSA stáž v Brazílii. Ve zkratce.

Zelený kokos s brčkem na každém rohu, horké slunce, tropický déšť, ve kterém promoknete na kost ve vteřině a na nohou jen žabky. Řekla jsem si totiž, že chci vidět něco jiného: žádná Evropa, Brazílie!

 

Po třeťákovém zkouškovém masakru s mozkem už úplně nepoužitelným balím kufr dost nelogicky, jako bych zapomněla, že se budu pohybovat
na místě asi 8° jižně od rovníku. Rodiče se se mnou loučí pomalu s brekem, na pražském letišti mám žaludek už celkem dost na vodě. Volný čas mám totiž tendence trávit minimálně ve dvojici, takže žádný ostřílený solitární cestovatel rozhodně nejsem.

Na cílovém brazilském letišti čekám na nějakou slečnu Andreu a jedeme k ní domů, do centra. Jsme v panelákové čtvrti. Každý dům má svého vrátného, který pouští přes železnou bránu jen toho, koho zná. Výtahem jedeme vysoko, snad aspoň do 10. patra do bytu s obrovským balkónem, na kterém se může člověk vyvalit ve větříku v houpací síti. Celá rodina mě příjemně vítá, ani se necítím, že bych tady nepatřila.

Druhý den dostávám ručně psaný plánek s pracovním názvem „Jak se dostat do nemocnice a zpět“, takže s tímto růžovým papírkem v ruce jdu v 6 ráno po rozbitém chodníku, který je krytý stínem velkých tropických stromů. Kolem projíždějí auta.

Autobusová zastávka nemá nikde jméno ani jízdní řád, je to jen ušmudlaná budka. Po chvíli přijíždí přeplněný autobus a přes platební turniket, který je obsluhován živým asistentem v zelené uniformě, se prodírám dozadu.

Jsem zmatená. Portugalsky umím říct jen „dobrý den“ a „děkuji“, se španělštinou jsem na tom ještě hůř. Má plánovaná jazyková příprava totiž jaksi neproběhla. I tak si nacházím „kamaráda“ (čti 1% populace v autobuse mluvící obstojně anglicky), který mi řekne, kdy mám zatáhnout za brzdové lanko nad hlavou a vystoupit. Skrz malou tržnici s jídlem procházím do nemocnice. Navigační tabule je pouze u hlavního vchodu a odbočit se dá často nejen vpravo a vlevo, ale navíc i úhlopříčně nebo „do půlkruhu“ a podobně. Na zařízení tohoto typu, řeknu vám, zvláštní architektura.

Personál ví o lokalizaci mých cílových oddělení úplný prd. Přesto je každý nadmíru ochotný, hledá se mnou, jak může, a s postupujícími dny se mé zpoždění z prvotních 2h a 37 minut dostává na nulu. Jsem první interkontinentální stážista na oddělení gynekologie a porodnictví, většina lékařů i studentů mě vítá velmi vřele s upřímným úsměvem a polibky na tvář. Zvykám si na tuhle kontaktnost, zvykám si i na permanentní ztracenost a přestává mě to stresovat.

Toto je veřejná nemocnice. Navštěvují to tady lidi opravdu různí. Společnou charakteristikou všech pacientů jsou ale žabky, jinou botu jsem na nich snad za celou dobu neviděla. Dále co se týče vyšetřovny – ta tady vypadá asi takhle: malá místnost, střídmě vybavená – zpravidla obsahuje stůl, pár židlí, kovovou skříňku s pomůckami, lehce oprýskané vyšetřovací lehátko či gynekologické křeslo, plentu, umyvadlo s desinfekcí a počítač, který jsem viděla za ten měsíc zapnutý asi jednou. Pro příklad: V takovéto místnosti začínám vyšetřením prsů paní, jejíž kůže má barvu asi jako moje vlasy, tedy hnědou. Na tak tmavé kůži je pro mě mnohem těžší poznat případnou lézi. Vedle levé bradavky něco vidím, a tak se ptám lékaře, co to je. Doktor dotaz předává pacientce, která odpovídá, že když jí bylo 16 let, tak naplánovala s kamarády ozbrojené přepadení a bohužel místo případné střelby na cílovou osobu postřelila sama sebe. Když viděla můj obličej, začala mi popisovat další jizvy. Na paži jí někdo popálil a na vnitřní ploše stehna měla starou řeznou ránu od manžela. Jinak na ní krom kapavky nic dalšího neobjevujeme. Zdá se mi, že jsem v jiném světě. Situace, na které nejsem zvyklá, stále všichni neuvěřitelně otevření a milí.

Odpoledne cestujeme po památkách, jindy jdeme na kulturní festival, na pláž. Na programu jsou i výlety mimo město nebo do domů na pláži od hostitelských rodin. Dokonce mám jako překvapení narozeninovou oslavu – co se může stát lepšího, než když vám po východu ze sprchy zpívá dvacet skvělých lidí s dortem v ruce!

Po skončení stáže se rozhoduji ještě pár dní cestovat sama, ale tyto příběhy s delfíny, mantami, tropickými mravenci a východy slunce je nemožné smrsknout do pár vět.

Takže abych to nějak uzavřela, nejnegativnější zkušeností je můj gastrointestinální problém získaný v plechovém pouličním stánku, což mě alespoň donutilo si chvíli odpočinout.

Barbora Baštinská

1584 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *