Brazílie- země, kde všichni nosí žabky

       vlajkaBrazílie je nádherná země plná kontrastů, které mohou v Evropanovi vzbuzovat pocit zmatku. Ulice jsou plné ruchu, auta jezdí rychle a zbrkle, všichni troubí, nedávají blinkry a ne vždy respektují přednost v jízdě. Řidiči autobusů si ze silnic dělají „rallye“, chodci chodí na přechodu pro chodce na červenou, ale přes všechen tento zmatek jsem za celých 45 dnů strávených v této jihoamerické zemi neviděla jedinou nehodu nebo auto, které by prošlo havárií. Lidé se baví a užívají si života – jak by ne, po většinu roku tu totiž sluníčko vybízí k tomu, aby lidé opustili své domovy a vyrazili za zábavou nebo prostě jen tak v žabkách k moři, protože jak se Brazilci chlubí – mají ty nejkrásnější pláže na světě. Stačí se zde jen trošku rozkoukat, popovídat si s pár Brazilci a zapojit se do denních povinností, a rázem se člověk cítí, jakoby tam patřil.

pacienti na chodbách
Pacienti na chodbách

     Brazílie patří mezi jednu z nejbohatších zemí v Jižní Americe, ale přesto mě zde zdravotnictví překvapilo. Mají zde sociální program „Zdraví pro všechny“, takže se při vstupu do nemocnice neplatí žádné poplatky, vše je hrazeno ze zdravotního pojištění. Jenže – Brazílie je obrovská země – jen trochu menší než celá Evropa a lidí zde žije přes 180 milionů. Proto se to špatně koordinuje, a jak mi Brazilci prozradili „Někdo krade ve státní správě tolik peněz, že na zdravotnictví nezbývá“. Tento problém je sice dost kosmopolitně rozšířen, ale jakmile jsem nakoukla do místní nemocnice, okamžitě mi bylo jasné, že jsem velice vděčná za české zdravotnictví. Pacienti leží na chodbách na provizorních lehátkách, přikrytí podivnou dekou, kterou bych přes sebe ani za nic nepřehodila. Nejednou se přihodilo, že operace byla zrušena pro nedostatek místa v nemocnici. Tak se stalo, že se musela zrušit trasplantace jater.  Náhradní nová játra již nového majitele pro příliš dlouhou časovou prodlevu nenašla. S časovou prodlevou je problém i v oblasti onkologie – než pacient přijde na řadu, aby byl operován, nádor naroste takových rozměrů, jakých bych v našich českých zemích jen těžko viděla. Počítače mají dost předpotopní; přesto všechno jsou doktoři chytří a vzdělaní a používají podobné či stejné postupy jako u nás.

      Během mé praxe v chirurgickém centru ve městě Joinville na jihu Brazílie mě měl na starosti hodný pan profesor, který mi nechal po celém pracovišti volnou ruku ve výběru, v čem bych se chtěla dále vzdělávat. Prošla jsem si jak lůžkovým oddělením, tak pohotovostí, jednotkou intenzivní péče a nejčastěji jsem byla na operačních sálech, kde jsem viděla a asistovala u spousty operací z obecné chirurgie, zavítala jsem také i na operace ortopedické a seznámila jsem se se základy anesteziologie. Všechny oblasti se mi moc líbily a doktoři se mi opravdu nadšeně věnovali. Celá moje praxe probíhala v anglickém jazyce, ovšem anglicky uměli pouze lékaři. To mi pro začátek stačilo, člověk se rozmluví anglicky a na ostatní se prostě usmívá. Kdybych se ztratila, měla jsem na lístečku napsáno, aby mě zavedli zase ke zdroji angličtiny. Jenže mi moje zvědavost nedala, využila jsem základů své španělštiny a doufala, že mi portugalsky mluvící Brazilci budou aspoň trochu rozumět. První dny mi mluvená portugalština přišla jako naprosto cizí jazyk a já jsem pochybovala o tom, že tyto dva jazyky mají něco společného. Po pár dnech si ucho zvyklo a po měsíci stráveném v tomto prostředí jsem ze španělštiny přešla na jazyk, kterému Brazilci říkají „portaňol“, čili komunikační jazyk složený z portugalštiny a španělštiny.

DIGITAL CAMERA
Nemocnice Sao José

     Všichni byli moc milí a koncem mé stáže nebylo zaměstnance chirurgických sálů, který by nevěděl o cizince z Evropy. Bylo zjevné, že anglicky mluvící stážisty nemají běžně a byla jsem pro ně tudíž zpestřením (nebo taky exotem odjinud 🙂 ). Kdo uměl anglicky, tak se mě vyptával na různé odlišnosti u nás v Evropě nebo jak se mi zase v Brazílii líbí. Českou Republiku nikdo neznal, tak jsem se přestala snažit jim to blíže popisovat. Vždycky jsem řekla, že to je vedle Německa a oni si mysleli, že jsem Němka. Neměla jsem jim to za zlé, taky zeměpis z opačné strany zeměkoule neovládám. 🙂

     Přesně po měsíci má stáž končila. Měla jsem zrovna v ten den narozeniny. Přišla za mnou jedna ze sester, co jsme se spolu každý  den vídaly, usmívaly se na sebe a občas ze všech světových jazyků poskládaly kraťounký rozhovor typu „Dobrý den“. Rozloučila se se mnou a na hrudník mi přilepila ručně vystřihované červené srdíčko z papíru, že mě celá chirurgie má ráda a že jim budu moc chybět. Hezčí dárek k narozeninám bych si sama nevymyslela!

vodopády Iguacú
Vodopády Iguacú

     Pak se dostavila cestovací odměna – Projela jsem pár místních plážiček a užila si krásné nekonečné pláže bez jediného človíčka. Taky jsem navštívila nejmohutnější vodopády světa Iguacú. Vodopády  uprostřed živé zeleně hrály duhovými barvami a z blízka rosily kapičky z obrovských mas vody všechno okolo. Takové peklo a ráj na zemi. Cestou pralesem s megapřesličkami a vším, co najdeme u nás v botanické zahradě, jsme potkali volně žijící opice, tukany, pásovce, koati, prostě všechno, co na nás v Česku smutně kouká přes mříže zoologické zahrady. Koati nejenže smutně nekoukali, dokonce drze kradli hamburgery i tašky turistům. A aby to bylo ještě veselejší, po celém pralese visely cedulky „Nekrmte koati“. Spíš tam mělo být „Nekrmte koati, oblouží se samy“ 🙂

nekrmte Koati
Nekrmte Koati
Favela, Rio de Janiero
Favela, Rio de Janiero

     Ze zeleně jsem přeletěla do nespoutaného Ria plného života – pláže, hudba, šátky, čerstvé kokosy, mango, papaya, jaca, kaki, acaí, pomeranče, banány a grepy ze stromů. Vůbec to nechutnalo jako ta hmota, co se nám draze prodává v Evropě v supermarketu… Památky v Riu sice za moc nestály (jak by taky ne, když historie začíná Kolumbem a to ještě nejdřív kdesi v Karibiku), ale zato jsem viděla tak obrovské město vlídně obejmuté bujnou přírodou, pralesy, skálami, plážemi a mořem ze všech stran. Velmi rychle jsem pochopila, že za památkami se do Ria opravdu nejezdí. Navštívila jsem i místní favelu, chudinskou čtvrť.  Nevyzařovala z ní bída, spíše pohoda, klídek a spokojenost z mála. Sice odpadky, smrádek a nepořádek všude, ale to se tam nějak hodilo…

     Sao Paulo mě spíš trochu děsilo – kam se člověk podíval, všude mrakodrapy, lidi všech všech barev, druhů, národností, orientací a hlavně všech bezpečných či nebezpečných podivností. Myslím, že i policie se v noci bála. Místní metro bylo pověstné svou zmateností a přeplněností – buď se člověk nedostal dovnitř do vozu, ale co hůř – třeba i ve své cílové stanici ven z vozu!

     pláže mimo turistická centraAsi nikdy nebylo mým obrovským snem podívat se zrovna do Brazílie, ale po měsíci stráveném s Brazilci jsem si jista, že na svou stáž nejen z hlediska profesního, ale i z hlediska mezilidského, budu ještě dlouho vzpomínat. Navíc je Brazílie bohatá na nádhernou přírodu – rostliny jsou zelenější než u nás, vzduch krásně voní květinami a bělavé pláže ztrácející se v nekonečném azuru Atlantiku vybízejí k ničím nerušenému odpočinku, kde se člověk cítí volně a svobodně, protože takto přátelská Brazílie opravdu je. 🙂

MUDr. Janda Dřímalová

3895 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *