Anatomie Thajska

Je 30. června. Loučím se se svými rodiči a odjíždím na dalekou cestu, kterou jsem chtěl uskutečnit už několik let. Vím, že už někdy na gymnáziu jsem poprvé přemýšlel o studiu v zahraničí, a když přišla možnost vyjet na vědeckou stáž s IFMSA, příliš jsem neváhal.

Odjíždím do Thajska, vlastně ani o té zemi nic nevím: je to někde v Asii, hlavní město je Bangkok a můj kamarád Ondra tam byl loni. Někdy mě až překvapuje, jaký jsem flegmatik, ve kterém se ale občas projevují výrazné cholerické tendence.

Když ve Vídni nasedám do letadla, rozhlížím se kolem sebe a vidím pět velmi podobných rakousko-thajských rodinek: pětašedesátiletý chlapík, thajská manželka a prepubertální dcerka. „Asi na prázdniny za babičkou a dědečkem,“ pomyslím si. Já jsem jezdil na Třemešek.

Na bangkokském letišti na mě čekají moje dvě kontaktní osoby, se kterými jsem byl párkrát v kontaktu přes Facebook a e-mail. Jmenují se Mew a Beau, jsou to velmi milé a usměvavé holky.

Když vylezeme z letištní haly, připadám si jako ve skleníku. 33 stupňů, 80 % vlhkost vzduchu. Chvíli stojím, dívám se na projíždějící zelenožluté taxíky a přemýšlím, co je tady špatně. Bingo! Oni jezdí vlevo! Ani za svůj měsíční pobyt se nenaučím správně se rozhlížet na přechodu.

Odjíždíme na koleje, které se nachází ve společném areálu s nemocnicí a ostatními univerzitními budovami. Koleje jsou vybaveny stroze, nicméně všude je čisto. Jen ve sprchách se občas mihne nějaký ten gekon. Lehám si na postel, jejíž tvrdost bych na Mohsově stupnici zařadil někam mezi korund a diamant. Přemýšlím, co tady budu dělat. Jsem sám, nikoho neznám a navíc je tady to příšerné vedro!

Ještě v noci přijíždí i můj nový spolubydlící Imanol, pochází z Baskicka a od první chvíle jsme si sedli. Následující čtyři týdny spolu docházíme na tamní anatomický ústav. Místní laboratoře se jednak zabývají nácvikem chirurgických dovedností na kadaverech, a jednak variabilitou cévního zásobení orofaciální oblasti se zaměřením na využití v plastické chirurgii a estetické dermatologii. Během několika sympózií, které se zde konají, potkávám několik odborníků v oblasti plastické chirurgie a klinické anatomie z celého světa. Ta jména mi absolutně nic neříkají, ale podle počtu článků a citací na PubMedu to byly opravdu kapacity.

Malý kulturní šok pro mě nastává, když se chci s jednou Ph.D. studentkou bavit v dobré víře o thajské královské rodině. Zvážní a celý rozhovor ukončí s tím, že to rozhodně není téma na diskuzi. Thajský král Ráma X. je totiž chován v obrovské úctě a respektu. Pomluva nebo kritika je absolutně nepřípustná. „Tak nic!“ řeknu si v duchu a dál pokračuji v meditaci nad větvením a. temporalis superficialis. Co bych si asi pomyslel, kdybych věděl, že ho za pár dní uvidím naživo projet v limuzíně…

Poslední týden mám možnost několika krátkých stáží na otorhinolaryngologické klinice, kde se chodím dívat na operační sály a účastním se vizity na oddělení, vše mi ochotně překládají a vysvětlují. Vysvětlují mi, že v Thajsku a snad i v jiných asijských zemích je nejčastějším důvodem návštěvy lékaře bolest. „To v Evropě taky,“ odvětím. „No jo, jenže vy v Evropě byste přišli k lékaři dřív, něž by vám ten nádor na krku začal bránit v polykání a dýchání,“ vysvětluje mi šéf oddělení a přitom ukazuje na nádorovou masu velikosti grepu na snímku z magnetické rezonance. ORL mě opravdu zaujalo a přidal jsem si ho do svého pomyslného seznamu budoucích specializací.

Na tomto místě bych chtěl poznamenat, že King Chulalongkorn Memorial Hospital, která je umístěna v samém středu Bangkoku v několika výškových budovách, je naprosto moderní a plně vybavená nemocnice evropských standardů. Nicméně nemám srovnání s jinými thajskými nemocnicemi.

Jak čas postupně plyne, zamilovávám si Bangkok i celé Thajsko. Zbožňuju chodit na street food, objevovat tak nová jídla a náhodně si objednávat z thajsky psaného lístku stylem: „Give me this, this and this.“ Obdivuju buddhistické chrámy, které jsou zde opravdu na každém rohu. Mým nejoblíbenějším se stal chrám Wat Pho, který kupodivu není zasvěcen té vietnamské polévce, ale nachází se zde 64 m dlouhá socha umírajícího Buddhy. Poznávám noční život na Khao San Road a vytrvale odmítám všudypřítomné nabídky návštěvy Ping Pong Show.

O víkendech cestuji se svými přáteli z celého světa – pochází ze Španělska, Slovinska, Kanady, Ruska a Francie. Máme skvělou partu a podobný smysl pro humor. Navštívíme Národní park Erawan na západě země, který je znám pro své vodopády. Ve městě Kanchanaburi se projdeme po mostě přes řeku Kwai, kde si uvědomíte, že Druhá světová válka se výraznou měrou odehrávala i tady v jihovýchodní Asii.

Poslední víkend letíme na jih země k moři, je to tady krásné, nádherné a báječné. Nikdy jsem na hezčí pláži nebyl. Celkový dojem jen kazí cedule, které ukazují nejbližší meeting point v případě přicházející tsunami. A když dalšího dne v 7 hodin ráno zazvoní spolubydlícímu budík, který připomíná požární sirénu, chci na jedno takové místo polonahý utíkat, ale naštěstí mě uklidní dřív, něž doběhnu ke dveřím našeho hotelového pokoje. 

Je 28. července. Odjíždím po čtyřech skvělých týdnech se smíšenými pocity. Těším se domů a vím, že všichni netrpělivě očekávají můj návrat, na druhou stranu je toho tolik, co bych ještě chtěl vidět a zažít v téhle části světa. Doufám, že budu mít možnost se sem ještě jednou vrátit, abych mohl důkladněji dostudovat anatomii Thajska.

 

Vojtěch Látal

3. ročník

885 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *